O kognitivně behaviorální terapii, někdy také zkráceně KBT, slyšeli mnozí z nás. Málokdo si však dokáže přesně představit, co vlastně tento pojem znamená. Kognitivně behaviorální terapie je novější směr, který vzniknul v šedesátých letech minulého století.
Pomalu se začal prosazovat a v dnešní době je KBT pro určité druhy psychických obtíží jasnou metodou první volby. Z mnoha studií vyplynulo, že se kognitivně behaviorální terapie mimořádně osvědčuje ve třech hlavních oblastech.
V prvé řadě jsou to všechny typy úzkostných poruch. Pro kognitivně behaviorální terapii je jasně indikována generalizovaná úzkostná porucha, úzkostně depresivní porucha, agorafobie, sociální fobie, obsedantně kompulsivní porucha i mnohé další specifické fobie.
Druhou hlavní skupinou obtíží, které lze s pomocí kognitivně behaviorální terapií úspěšně zvládnout, jsou poruchy nálad. Jedná se především o deprese, melancholie, dysforie a nápadné výkyvy nálad.
A jak vyjádřit krátce a výstižně princip kognitivně behaviorální terapie? KBT vychází z jednoduchého faktu týkajícího se fungování naší psychiky. Myšlenky předcházejí emocím, to znamená, že do určité míry způsobují naše emoce. V běžném životě se často domníváme, že je to naopak.
Máme špatnou náladu, proto nás napadají nepříjemné myšlenky. Tak to ale není, nepříjemné emoci vždy předcházela myšlenka, která jí způsobila. Mohla být nejasná, nesouvislá, ne zcela uvědomělá, mohla se vyskytnout dokonce i ve snu, ale rozhodně v naší mysli byla.
Myšlenky neboli kognice tedy ovlivňují naše pocity, emoce. Každý emoční prožitek je spojen s nějakou tělesnou změnou. Úzkost je většinou doprovázena bušením srdce, svíráním hrdla, tlakem v žaludku a mnoha dalšími tělesnými pocity.
To je zjednodušené vysvětlení mnohých psychosomatických obtíží. Tento proces vede k tomu, že na něj budeme reagovat nějakým chováním (behavior). Toto chování však již není svobodné, ale determinované. Úzkostný člověk je například nucen se vyhýbat společenským akcím, protože jsou pro něj spojeny s neúměrným stresem.
Přitom mu sociální kontakty chybí a zlobí se za to na sebe.
Důsledná práce s kognicí tedy přináší změny nejen na úrovni našich emocionálních prožitků, nýbrž i na úrovni našich tělesných pocitů a zejména na úrovni našeho chování.